kritickej den
Čtvrtek byl kritickej. Měla jsem zkoušku z angličtiny a psali jsme esej... teda dvě. Měli jsme si vybrat dvě z pěti témat. Tak v krátkosti: Jenom než jsem přečetla všechna zadání a vybrala dvě nejlepší ze všech špatných témat, uběhlo třicet minut. Ani těmto dvěma zadáním jsem nerozumněla slovo od slova, takže si nejsem jistá, jestli jsem psala, o čem jsem měla. Se zvoněním jsem odevzdávala svou práci: polovinu jedné a tři čtvrtiny druhé eseje. :D Když jsem esej podávala panu učiteli, pustila jsem papíry dříve, než je on držel a celá moje práce přistála v koši na odpadky. Když by nebylo tohoto závěru, asi bych byla strašně deprimovaná z nevalných výsledků... Takhle jsem jen řekla panu učiteli ať se neobtěžuje eseje z koše vyndavat a odešla jsem ze třídy.
Poté následoval tělocvik, běhání míle na čas (měla jsem to za 7:05) a pak test na výživu a zdraví. Řekla bych, že alespoň z tělocviku budu mít za jedna.
Po škole jsem měla jít dodělávat své výrobky na dílny. S Carlou jsem byla domluvená, že pro mě má přijet o dvě hodinky později. Tak tak stojim před dílnama. Klepu na dveře, volám Gavina, ať mi otevře... a on tam neni. Poněkud "upsetting" situace. Jinými slovy byla jsem vytočená. (slušně řečeno) Tak jsem tak přemýšlela, co budu dělat. Knihovna je odpoledne během finals week zavřená, Carla odjela do Walnut Creeku, páč Lauren dělá zkoušky z autoškoly... A pak mě to napadlo. Poslední dobou vypadá počasí v Orindě jako jaro v ČR. Prostě to člověka táhne ven. Tak jsem se rozhodla, že půjdu pěšky domů. Zavolala jsem Carle, aby mi dala své svolení a vydala jsem se na cestu. Po asi 2,5 hodinách (10 Km) jsem dorazila domů. Carla s Lauren byly stále pryč.
Večer jsem pak šla na schůzi Tábor/Orinda foundation, kde jsem všechny obeznámila s tím, že už nejsem oficiálně jejich student, protože jsem musela z programu vystoupit, abych mohla jet do Washingtonu.